Jedním z hostů zářijového Světa knihy bude i finský spisovatel a novinář Mikko-Pekka Heikkinen, který přijede představit především svůj román Sobí mafie. Ten v překladu Anežky Melounové Křístkové vydalo nakladatelství Argo už před dvěma lety, ale v posledních dvou letech se mnoho cest do zahraničí kvůli koronavirovým opatřením uskutečnit nemohlo. Naštěstí se i v této nejisté době dalo aspoň putovat odlehlými kouty Laponska, což autor velmi rád a často činí. V rozhovoru byla kromě současného stavu Laponska řeč i o rozdílu mezi Finy a Sámy, černém humoru a filmech.

iLiteratura: Na e-mail s žádostí o rozhovor jste odpověděl s drobným zpožděním, protože jste byl zrovna na treku v laponské divočině. Jak často se tam vydáváte? A putujete sám, nebo ve skupině?
Mikko-Pekka Heikkinen: Mám ve zvyku vyrážet do Laponska na trek jednou za rok, vždycky začátkem září. Na jaře tam jezdím na běžky, stejně jako tisíce dalších Finů z jihu. Letos byl skvělý rok, protože jsem tam stihl s běžkami vyjet dokonce dvakrát! Ale jezdím vždycky s kamarády, samotnému se mi v pustině nelíbí.

iLiteratura: Máte nějaké oblíbené místo, kam se vracíte, nebo objevujete pokaždé nové oblasti, které by se třeba později mohly objevit ve vašich knihách?
Mikko-Pekka Heikkinen: V Laponsku je vlastně jen hrstka tak pustých končin, aby se v nich dalo putovat celý týden, nepotkávat moc lidí a zažít při tom zajímavě proměnlivou krajinu. Musím se tedy vracet na stejná místa. Ale to nevadí, stačí si dát vždycky jen menší pauzu. V oblasti Käsivarsi, tedy nejzápadnějšího výběžku finského Laponska, kde jsme teď počátkem září chodili, jsem byl naposledy před šestnácti lety. Vydávám se v mezidobí na treky i ve střední a jižní Evropě, navštívil jsem třeba Tatry, Alpy, Pyreneje a Dolomity.

iLiteratura: Vaše knihy se často odehrávají v severních oblastech Finska, v Laponsku. Sám pocházíte z Kajaani a žijete v Helsinkách. Čím vás Laponsko přitahuje a kde se ten zájem vzal?
Mikko-Pekka Heikkinen: Zapadlé končiny mě zajímají právě proto, že pocházím z kraje Kainuu, kde jsou všude jen lesy. Ale opravdová, lidmi nedotčená pustina je ve Finsku jedině v Laponsku. Když jsem tam v roce 2001 podnikl první výpravu, uvědomil jsem si, že mi tamní charakter krajiny velmi vyhovuje. Během onoho treku jsem narazil i na Sámy, o kterých se ve finských školách skoro nic neučí. Zaujalo mě to a začal jsem se jejich osudy zabývat. Pochopil jsem, že je Finsko utlačuje, a to mě rozčílilo. Z toho vzteku a zároveň z čerstvé náklonnosti vůči tamní krajině pak začaly vznikat příběhy v mých knihách.

iLiteratura: Román Sobí mafie nepřináší zrovna lichotivý obrázek Laponska a Sámů. Víte, co si o vaší tvorbě myslí? A liší se nějak jejich názor na vaše příběhy od pohledu finských čtenářů?
Mikko-Pekka Heikkinen: Nemám žádnou možnost, jak zjistit, co si Sámové o mých knihách obecně myslí. Ale mnoho Sámů, které osobně znám, mi tvrdilo, že se jim líbí. Negativní komentáře autor většinou zaslechne méně často, protože jaksi není zdvořilé to někomu říkat. Místní noviny v Inari román vychválily a recenzentem byl rodilý Sám. Nepochybně však Sámové čtou mé příběhy jinak než Finové. Ve Finsku vlastně jen málokdo o Sámech ví něco víc, třeba o jejich tradicích nebo vztahu k přírodě. Já se snažím vyhnout jakékoli generalizaci. Mnoho Sámů se ale od Finů nijak neliší. Současná spotřební společnost vyrovnává rozdíly mezi všemi národy.

iLiteratura: A jaké postavení podle vás Sámové v Laponsku mají? Mění se nějak poslední dobou?
Mikko-Pekka Heikkinen: Na jedné straně jsou Sámové, kteří jsou nespokojení a rozzlobení, a na druhé takoví, kteří jsou celkem spokojení. Ve Finsku žijí tři sámská etnika, každé mluví jiným jazykem a rozdíly v jejich postavení jsou poměrně značné. Například skoltská a inarská sámština mají obtížnější pozici než severní sámština, která má nejvíce mluvčích, a je to tím pádem nejživotaschopnější jazyk. I na místní úrovni mohou být rozdíly velké. Někteří Sámové z Utsjoki, kteří se živí rybolovem, jsou toho názoru, že jim stát ničí kulturu zaměřenou na lov lososů, když rybolov omezuje, ale hned vedle ve stejné obci žije jiný Sám, podle nějž jsou regulace na místě.

iLiteratura: Udrží se tradiční sámská kultura a způsob obživy, nebo jsou spíš v ohrožení? A co je ohrožuje nejvíc: turismus, stěhování mladé generace na jih, nebo klimatická změna?
Mikko-Pekka Heikkinen: Pokud tradiční kulturou chápeme starý způsob života, který byl blízký přírodě, pak je asi ohrožený u všech přírodních národů, protože model spotřební společnosti, která věří na hospodářský růst, se rozšířil už i do nejzapadlejší džungle. Některé součásti sámské kultury určitě nezaniknou, například chov sobů nikam nemizí. Z těch tří zmíněných důvodů je asi největší hrozbou pro tradiční způsob života stěhování mladých Sámů na jih. Naštěstí dochází i k opačnému jevu, tedy jejich návratu do Laponska. A mnoho sámských studentů velmi aktivně brání svou kulturu i ve městě, v němž na jihu studují. Velkou roli v tom hrají sociální sítě. Existují samozřejmě také Sámové, podle nichž patří k tradičním sámským způsobům obživy i turismus. Mnoho sobařů na turistech vydělává, když jim předvádějí své tradiční zvyky a pochopitelně i soby.

iLiteratura: Jste tedy současným stavem v Laponsku znepokojen? Je situace ve vašem rodném Kajaani lepší? A dělá Finsko dost pro to, aby původní lesy a neobydlenou krajinu uchránilo pro budoucnost?
Mikko-Pekka Heikkinen: Myslím, že Laponsko to zvládne. Od roku 2000 turistický byznys postupně výrazně nabýval na objemu a nějak snad přežije i pandemii koronaviru. Četl jsem teď v novinách, že zahraniční turisti se tam pomalu začínají vracet. Nejcennější krajinné oblasti jsou ve Finsku už dávno chráněné, ale těch několik posledních oblastí, kde se ještě zachoval původní bezzásahový les, by se mělo rychle začít chránit. Využití lesů ve Finsku si diktuje hlavně lesní hospodářství, což je špatně. Z lesů se staly borové plantáže. Jen málokterý Fin dnes ještě ví, jak ten původní, pravý les vůbec vypadá.

iLiteratura: V Sobí mafii tematizujete také sílu rodiny a rodinných pout. Liší se nějak vnímání sámské a finské rodiny?
Mikko-Pekka Heikkinen: Nabyl jsem dojmu, že sámské rodinné a rodové vazby jsou často mnohem silnější než ty finské. V oblasti Ylä-Lappi, tedy v nejsevernější části Laponska, je mnoho Sámů doslova srostlých s místem, kde žijí, s jeho kulturou a samozřejmě také se svým rodem. Takovým způsobem, že to člověka, který vyrostl v západním individualismu, někdy opravdu šokuje. O událostech, které se odehrály před stovkami let, se tam mluví, jako by se staly včera. Všichni vědí, jak se jmenují všechny děti sestřenic a bratranců. To si já fakt nepamatuju.

iLiteratura: Vaše knihy jsou plné velmi černého humoru a grotesky, máte očividně bujnou fantazii, ale to všechno využíváte i jako prostředek společenské kritiky. Mnozí recenzenti ve vás vidí nového Arta Paasilinnu. Byl vaším literárním vzorem?
Mikko-Pekka Heikkinen: No jestli v tom smyslu, že jsem se při četbě jeho knih nahlas smál, pak ano. Jeho díla mě kdysi ponoukla k tomu, abych zkusil, zda bych taky nedokázal psát beletrii, která by čtenáře pobavila. Paasilinna je ve Finsku trochu nedoceněný, ačkoli se zabýval velmi vážnými a zásadními tématy: psychickými problémy, sociálním vyloučením, sebevraždami, plundrováním přírody. Dělal to ovšem po svém. I já si říkám, že neexistuje natolik vážné téma, aby se nedalo pojednat s humorem.

iLiteratura: Kromě už zmiňovaného románu vám česky v antologii Za letních nocí se tu nespí lehce i vyšla i povídka Zkáza prodejny s alkoholem, která se zabývá vztahem Finů k alkoholu, ale také problémy komunální politiky. V čem by potřebovalo Laponsko víc zabrat?
Mikko-Pekka Heikkinen: Finové tradičně pijou docela dost, ale tahle kultura se poslední dobou mění. Mladá generace je i v tomhle lepší než my starší paličáci. Co se komunální politiky týče, finské obce mají hodně pravomocí, což může být dobrá věc, pokud chceme, aby lidé žili v odlehlejších částech Finska třeba i za sto let.

iLiteratura: Mnoho let píšete filmové recenze pro největší finský deník Helsingin Sanomat. Ještě se na filmy dokážete dívat? Jaké filmy se teď ve Finsku točí a doporučil byste nějaký českým divákům?
Mikko-Pekka Heikkinen: Poslední dobou sleduju spíš seriály než filmy. Hlavně na HBO a Netflixu. Ale ve Finsku se natáčejí stále lepší filmy. Snímek Kupé č. 6, který režíroval Juho Kuosmanen, získal nedávno významné ocenění na festivalu v Cannes. Do finských kin ještě nebyl uveden, ale půjdu na něj, jakmile to bude možné. Film je mimochodem natočen podle stejnojmenného románu Rosy Liksom a ta za něj před několika lety získala nejuznávanější finskou literární cenu Finlandia.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste v roce 2016 uvedl, že „Sobí mafie je film v podobě knihy“. Vzniká podle něj tedy filmový scénář? Nebo spíš scénář k televiznímu seriálu, protože ty jsou v současnosti oblíbenější než filmy, jak sám potvrzujete, a navíc je román poměrně rozsáhlý.
Mikko-Pekka Heikkinen: Filmová i seriálová práva k téhle knize jsem už prodal a momentálně ve Finsku vzniká televizní seriál. Projekt už docela postoupil a samozřejmě jsem napnutý, jestli se skutečně realizuje. Pandemie ho zpomalila, ale nezastavil se úplně a i financování je zřejmě z velké části zajištěné. Podle posledních zpráv, které mám, by se mělo začít točit na jaře 2022. Na psaní scénáře se ovšem nepodílím. Zápletka se od té románové mírně liší, měla by to být pořádná laponská válka gangů.

iLiteratura: Cítíte se v současnosti víc jako novinář, nebo spisovatel? A jak se vidíte řekněme za deset let?
Mikko-Pekka Heikkinen: Profese je určitě ta práce, za kterou člověk dostane nejvíc zaplaceno a která mu zabere nejvíc času. Podle téhle logiky jsem novinář. Momentálně mám ale v redakci neplacené volno a už osm měsíců díky stipendiím píšu svůj šestý román. Sním o tom, že za deset let budu spisovatelem na volné noze, ale uvidíme. Mám rád i novinářskou práci a za tu dostávám každý měsíc rozumný plat. Psaním knih se v současnosti ve Finsku dokáže uživit jen málokdo.